JEDENÁCTKRÁT RAČÍN A ZPĚT


15.1.2006

 

Neděle 15. ledna 2006

Ráno jsme se téměř všichni (viď, Rosi) dostavili včas v 9 hodin ke klubovně a vyrazili na ledové severní pláně. Bylo nás 1 – 2 – 3 – no prostě 9. Gufy, Puma, Pokémon, Franta, Big, Ema, Černítko, já (ano, Rosi) a náš devátý člen Laďa.

Mimo to, že jsem se opravdu jen decentně :-) zpozdil, jsem si (abych se zpozdil jen decentně) nemazal lyže, takže jsem musel vybrat vhodný vosk až na místě. Tím jsem shledal univerzální modrý extra (by Swix). A už se jelo.

Po cestě jsem všechny zlobil výtkami k jejich stylu (tuto aktivitu mi ale poradil Big), podle nichž se ale nikdo neřídil :-(. Po výjezdu nahoru k Mamlasovi Big všechny varoval před strašlivým kopcem dolů, který nás čekal, a uděloval rady, co dělat při pádu etc. Stopy však byly zafúkané, proto to nikomu (kromě mě :-)) nejelo.

Při sjezdu nás začali dohánět Johny, Bassur a Hormlová. Dole se jim to skutečně podařilo.

Pokračovali jsme směrem od Dívky k Dolinkám. Děti by jeli dál, ale Johny všechny ukecal a tak jsme zůstali. Zde jsem znovu poznal, jaký je rozdíl mezi běžkami a sjezdovkami. Hormlová nezůstala pozadu. Vyhloubila dole pěknou díru. Puma však taky nezklamala. Černítko s Břézou ji museli páčit nahoru do svahu. Když to sice všechny pořád bavilo, ale já jsem důrazně zavelel k odchodu, sebrali jsme batohy a vyrazili dále na sever.

Dojeli jsme do lesa, vyjeli na kopec, až jsme konečně přijeli na starou trať. Zde jsem navrhoval jízdu bez hůlek, návrh byl však důrazně zamítnut. Když se skluznice našich lyží opět dotkly silnice, rozdělili jsme se na 2 skupiny. Černítko, Břéza a Gufy pokračovali kratší, zato kopcovatější cestou po silnici. My jsme zvolili delší rovinu po hezčích stopách. Na další křižovatku jsme přijeli zároveň.

Pokračujeme po stopách, opět křížíme silnici, Gufy docházejí síly. Stoupáme a stoupáme (celých 20 km, ale pšššš! – viď, Poky…) nahoru k Račínu. Sjíždíme k hospodě a ze zapíchaných lyží před hospodou si vybíráme, respektive vymýšlíme plán, jak se do přeplněného hostince dostat. Venku sníme vlastní zásoby a nakonec vyrážíme do protějšího hotelu.

Je zde sympaticky teplé prostředí a my takticky zabíráme nejteplejší místo u pece. Dost dlouho rozmrzáme, nakonec asi za půl hodiny (někteří až za hodinu) dostaneme polévku, hranolky, medový koláč, čaj, Kofolu® a nevím, co ještě.

Vypotácíme se do zimy před hotel, nasazujeme lyže a vyrážíme (na Bělehrad). Gufy už jeví patrné známky únavy, proto jsem se rozhodl k zoufalému činu. Půjčil jsem si od Johnyho provaz, přivazuju si ho kolem pasu a druhý konec vážu kolem pasu Gufy.

A jedeme. Držíme tempo se zbytkem skupiny. Časem se Bassur s Hormlovou odpojí. A my s Gufy zatím jedeme vpředu a kolem sebe slyšíme jen věty typu „To bych si taky nechal líbit…“.

Přijedeme na silnici, kde už čekají všichni ostatní, kteří jeli z kopce. Z příkopu se vynoří Johny: „Černítko vám jel naproti, neviděli jste ho?“. Ema začíná prudit větama typu: „No, to by ses pro něj měl vrátit, ne?“. Odpověď je jednoduchá – NE. Z příkopu začne vylézat Černítko a říká mi, že mi nestojí ani za to, abych se pro něj vrátil…

Potkáváme Hel(l)u a ta nám znovu ujíždí. Vezu Gufy dál, až na konec staré trati. Tam se mi asi po 5ti minutách podaří odvázat se. Sjedeme dolů a začínáme šlapat kopeček nahoru. Jak správně poznamenal Franta, když mě v půli kopce nahoru předjížděl, tady se pozná, kdo má namazáno. Poznalo – Černítko sundal lyže :-)…

U Mamlase jsem akci oficiálně rozpustil. Většina vyrazila ke Stalingradu, my s Johnym vlevo k zámku. A to je vlastně konec. Jo, ještě – po příjezdu k sauně jsem nemohl odepnout levou lyži. Podařilo se až po 5ti minutách usilovného přemlouvání vázání, aby povolilo. A to je vážně konec. Jestli jste vydrželi až do konce, jste dobří…

Rosi velký šefík akce

 

 

 

 

 

 

 

-zpět na seznam kronik-

-zpět na leum-

JEDENÁCT LYŽNÍKŮ

BIG
FRANTA
BASS
EMYSH
HORMLÍK
JOHNY
CZERNÍTKO
ROSI
POKY
PUMA
"POMÓC" GUFA

POKYHO HLÁŠKA
(zaznamenal Big)

"Poky, co si dáš?"
"Hranolky a pak kulečník."
"S kečupem?"
 "Ne, s pumou...".

 

Toť vše!