REDMETAL aneb Jak to bylo tenkrát v Rudíkově 1877...eeehm...teda 1977 sorry..:)
 

OBSAH:
1) Tajný PÁTEK
2) SOBOTA
3) NEDĚLE
DALŠÍ OBSAH:
4) FOTOALBUM
5) VZKAZY
6) EXIT
PÁTEK 22. DUBNA 2005

Duhácká akce byla až v sobotu. A právě proto jsme se rozhodli, že s PUEXEM se vydáme na cestu už v pátek. Naplánovali jsme si cestu, že pojedeme do Velkého Meziříčí a tam odsuď půjdeme pěšky. Přespíme někde v lese. Ale v počasí hlásili mráz, takže jsme to zavrhli, a že budeme spát v klubovně. Ale nikdo nevěděl kde. Sešli jsme se v pátek 22.4. 15:15 na nádru u PC. Aha, teď mě tak napadá, že vy /všichni kromě ŠPIONA Honzyse/ vlastně nevíte co to vlastně PUEX je,co? Mno, tak já se vám to pokusím nějak vysvětlit...takže...:) PUEX je něco, co vzniklo někdy dávno /asi někdy po táboře 2004/ na icq. Byl to nápad Johnyho a Emysh. A tak na Vilémově řekli o svém nápadu Katysh, Lucyš a mě. My jsme souhlasili a tak jsme se stali prvními členy PUEXu. Potom jsme na Horkách přijali Sádlo, Zoubyho a Tomcata. No a nesmíme zapomenout na Orlické hory, kde k nám přibyl poslední člen - Míra. Tolik tedy ke složení PUEXu. A nyní k činnosti. PUEX vznikl z jednoho prostého důvodu - vylepšit a obohatit vlastní zálesácké a tábornické zkušenosti, zlepšit morálku a týmový duch a v neposlední řadě také slouží jako jakási příprava na instruktoráž v Duze. Zhruba tolik k činnosti. A teď akce. J+E nechtěli dělat nějakou PUEX-akci na normálních víkendovkách, aby nerušili normální program. I přesto bylo pár nočních akcí - na Vilémově, na Horkách, na Orlických horách a teď!!! A mimo víkendovky to nechtěli, poněvadž nechtěli rozpory v domácnostech kvůli častým akcím, Johny měl zápasy, já sem měl zápasy atd atd..ale tomu je konec! Do tábora snad bude ještě hooodně akcí!!! Mno, jestli sem na něco zapomněl, tak mě prosím J+E kontaktujte, ju? Tak papa, pokračuje Lucyš! Tam nám Emysh řekla, že se pojede do Ostrova nad Oslavou a odtud pěšky do Žďáru. Chtěli jsme jet autobusem v 15:35, ale ten byl tak plný, že bysme se tam nevešli. Takže jsme čekali asi hodinu, a pak jsme jeli vlakem. V Ostrově jsme vystoupili a vydali se na cestu. Vlastně ne, ještě jsme si zahráli HOP SKOK a všichni na nás tak divně koukali,... Ale pak už jsme vyšli. Nejdřív jsme šli kolem kolejí. Potom tam byl na louce dobrý stín nás všech. Tak jsme se rozhodli, že složíme nějaké slovo. Nejdřív to bylo AHOJ, a pak PUEX. Dva lidi dělali A, dva H,... Potom jsme zase šli a šli. Asi v 19:00 jsme dostali hlad, a tak jsme se dali do vaření těstovin. K večeři jsme totiž měli těstoviny s ananasem. Vaření jsem měla na starosti já. Párkrát mi to uteklo, voda se vypařila, ale jinak byly celkem dobré. A protože nás už honil čas, vydali jsme se na cestu. Už byla celkem tma. A jak jsme tak šli  a povídali si, najednou zjistíme, že už jsme u TO Blesku. Tam jsme si sedli a Emysh nám ještě vyprávěla. A pak už to byl jenom kousek do klubovny do Žďáru. Spali jsme totiž v NAŠÍ KLUBOVNĚ=).Přešli jsme pole, louku, les, půlku Žďáru a už jsme byli v klubovně. Mohlo být asi 22:30. Udělali jsme si místečko na spaní a někteří šli spát. Jiní si ještě četli staré Duhácké kroniky. Potom šli spát taky. Ráno byl budíček už v 5:30, protože jsme museli uklidit a dojít na nádro, kde byl normální sraz všech. Ale stihli jsme to v pohodě a všechno přežili. Byla to opravdu super akce a už se těším na další=)
všecko -lucyš-  
to kurzívou -pitris-

 

SOBOTA 23.DUBNA 2005

Jednou snad na každého přijdou takové nostalgické myšlenky a chce se vracet na místa dávno minulá, kde zažil něco příjemného a nezapomenutelného. Tyhle touhy přišly i na mě, takže jsem vyprovokoval akci s názvem REDMETAL alias JAK TO BYLO TENKRÁT V RUDÍKOVĚ V ROCE 1977 - 1978. Už je to bratru hezkých pár let, přesněji osmadvacet, kdy mi bylo krásných a nevinných šestnáct a já byl na táboře u vesnice Budišov poprvé coby instruktor. A právě do míst tohohle tábora a jeho okolí  se vydala dobrodružná výprava pětadvaceti nadšenců a psa, aby viděli na vlastní oči, co zažili pouze dva z celé party: Beruš a Big. Všichni ostatní v těch letech ještě ani nebyli na světě...... Takže mi čtenář snad odpustí místy citově podbarvený text, ale bylo to fakt báječný!!!

Sobotní ráno bylo zrovna tak vymalovaný, jak sliboval lísteček na tuhle akci, takže snad nikomu nevadil tak časný sraz na nádraží - kde jinde než u PC. No, nikomu! Pár by se jich asi našlo. Především členové expedice PUEX nevypadali zrovna odpočatě a svěže. Není divu, po tom, co prožili v pátek. Ve třičtvrtě na sedm už vyjížděl náš expres směrem ke Křižanovu, abychom z něj tady vyskočili, protože právě tento pokyn zněl z úst programového odborníka Zlesiho, takže která skupina chtěla vyhrát, nebrala ohledy na kojence, babičky, invalidy.... ještě ve vlaku jsem však všechny svolal k tajemné a důstojné poradě, aby se dozvěděli, co je čeká, že budou rozdělení do tří PRčet - PROGRAMÁTOŘI, PRŮZKUMNÍCI, PROVIANŤÁCI  a kdo jim bude velet. To jsem ještě netušil, že největším problémem bude takzvaná koordinace mezi četami. V Křižanově jsme lehce přehoupli do lokálky směr VelMez, leč po několika okamžicích jsme se z úst sličné průvodčí dozvěděli, že se můžeme usadit ještě pohodlněji, protože musíme počkat na zpožděný vlak od Brna. Trošku mi zatrnulo, protože nám další spoj navazoval, ale bylo to v časové rezervě... Volný čas jsme využili ke hře dáma na kachličkách křižanovského perónu se skutečnými figurami i dámami. Trošku nám trvalo vychytání hmyzu (rozuměj much), protože nejdřív stála každá strana na polích jiné barvy, takže bychom se ani nepotkali. Asi za půl hoďky jsme uskakovali projíždějícímu náklaďáku v domnění, že už je to očekávaný vlak. Pak už se jelo do Mezu. Na nádraží byla další hra - najít co nejvíc čísel končících památným letopočtem 77. Po chvilce už jsme projížděli veselými stanicemi: Oslavice, Oslavička. No a potom už očekávaný Rudíkov. Po vystoupení z vlaku se slova ujal opět Zlesi, aby vysvětlil hru s barevnými praporky - zástavami. Úkol zněl jasně: hlídat ji jako oko v hlavě. Po ujítí dalších několika set metrů další zastávka, abychom si vyslechli projev kohoasi? Ano, Zlesiho. Tentokrát se rozplýval nad slibem jisker, který coby malé dítko také skládal. Doslova prožíval tuto předrevoluční dobu, až jsme všichni žasli. Každá skupina si také musela vymyslet dobový název - což třeba Rudá záře! Když jsme konečně došli k naší noclehárně - tehdy nejprestižnější a na svoji dobu naprosto skvělé stavbě - k Základní škole armádního generála Ludvíka Svobody, zaběhli jsme s Beruš ke školníkům pro klíče, abychom se po návratu před budovu dočkali zajímavého shromáždění, před nímž plamenně líčil historii obce kdo jiný než ....... Zlesi. Je vidět, že se ,chlapec, našel! Prošli jsme s panem školníkem ubytovací prostory, obdrželi klíče a řekli si, že tak obrovská škola pro necelé dvě stovky dětí se skutečně nevyplatí. Kdo mohl tušit, že se lidi tak nějak přestanou množit... Odložili jsme si batohy, vzali jen minibatůžky na výlet a razili pod vedením Břézy do lesa směr Budišov. Leč téměř na jeho kraji to Zlesi nevydržel a opět vystoupil na vyvýšené místo a ..... předal slovo dalšímu řečníkovi - Gogovi, který vysvětlil lístečkovou hru: sbírat malé kartičky s písmeny a skládat z nich slova. Putovali jsme lesy, loukami, kolem rybníků a polí, až věštkyně Emyš zvolala: vidím před sebou vesnici slavnou s pozoruhodným kostelem a zajímavou věží, která má neobvyklou korouhvičku. Kdo určí, co představuje, má prémiové body. Co na ní je, ale opravdu zjišťovala až z mapy, leč i tam marně.... po chvilce už jsme stoupali k malému lesíku, který ukrýval vzácný skvost z první poloviny 19.století - starý větrný mlýn. Leč na soukromém pozemku. A i když jsme se hodně snažili, majitel prostě nebyl k mání. Asi chrupkal po zaslouženém obědě. No, nemá každý na zahrádce větrný mlýn z 19. století.... Ale to už jsme byli na konci Budišova, před námi byl kravín a pod ním už to mělo přijít. Památné místo tábora Budišov 1977, 1978. Trošku se mi rozbušilo srdce. Přece jen jsem tu nebyl 27 let a vzpomínky ožily. Přidala se ke mně Beruš a začali jsme vzpomínat: a pamatuješ, jak jsme ..... a jak jsme..... a nebo jak se chodilo..... Nojo, přeju vám všem, abyste jednou po letech tohle prožívali s další generací nějakého duhového potěru.... Už jsme u příjezdové cesty, scházíme k údolí, ale co to, nějaký bagr...nově budovaný rybník....na našem místě....???? To snad ne! Ale Bigu, důrazně mě srovnala Beruš, to bylo až támhle u těch stromů! Fakt. Bylo. Přesně. Už to poznávám! Tady stávala kuchyň, vedle hangár-jídelna, tady začínaly stany. A tady, Zlesi, byl ten ideový! No a tady jsem asi spal... Představili jsme všem místa, kde se co odehrávalo, jak to chodilo a přidali i výpisy z kronik a jména dětí a vedoucích. Hezky jsme si zavzpomínali. Někdo si to představoval, někdo se zajímal, někdo jen tak koukal. Ale všichni jsme měli hlad, takže provianťáci vybalili párečky, přidělili úkoly na zajištění ohně a mohli jsme obědvat. Po obídku Poky zřetelně podporován Zlesim projevil zájem zahrát si akční hru. Takovou střílečku. Jako kluci jsme taky hrávali na vojáky...Po smíření znepřátelených stran a zakopání mrtvol jsme mohli vyrazit na zpáteční cestu. Ještě jsme okoukli splav, kde se kdysi sprchovávali dnes už zasloužilí otcové a matky... A další cíl - opět obec Budišov, tentokrát zblízka. Na vlastní jazyk jsme okusili zdejší kofolu, a protože jsme měli opravdu slinu, brzo došla, takže někteří se museli smířit s takovou tou jedovatou růžovou limonádičkou, nebo víceméně rádi s takovou tou výživnou zrzavou břečkou...(G 10). Občerstveni jsme prošli Budišovem, u kostela zjistili k údivu a nesprávnému tipu všech, že na korouhvičce je z jedné strany svatý Gothard a z druhé svatá Panna Maria a pak už mířili na západ podél kolejí směr Rudíkov. Přesto, že jsme už byli utrmácení, Břéza nás vyzval ke hře na honěnou. S Břézou. A na honěnou! Takové malé endorfinové občerstvení. Pak už jen kousek lesem, kudy jsme prošli dopoledne a před námi byla rudíkovská škola. Na hřišti čutalo pár kluků do míče, tak Břéza domluvil takový malý podvečerní mačíček. Než Johny s Móňou a Beruš připravili kuřecí masíčko s oříšky a rýží, další parta nastěhovala žíněnky na spaní a zbytek si zahrál slíbený fotbálek. Po skvělé večeři, na kterou jsme skoro tajemně přicházeli po jednom temnou budovou jen po blikačkách, jsme si zahráli v tělocvičně pár her v kruhu v premiéře pod vedením Lucyš a nutno dodat, že mile překvapila, jak hezky si vedla! To už ale bylo docela dost hodin, tak jsme pomýšleli na zasloužený odpočinek. Zlesi zavelel k večerní hygieně a do spacáků. A na dobrou noc slíbil vzpomínkovou četbu kroniky z tábora Budišov 1977. Po přečtení několika řádků už byli ale někteří tak zmoženi celým dnem, že ani neví, JAK TO BYLO TENTRÁT V RUDÍKOVĚ V ROCE 1977 - 1978. Dobrou skoroúplňkovou noc!
-big-

 

NEDĚLE 24. DUBNA 2005

Vítám vás v nedělním dni!

V sobotu večer, když  se všichni plně unaveni ptali: "Kdy bude budíček?" Neuspokojovala je odpověď začínající ani na "osm ...", přesto se ukázalo, že únava odešla velmi rychle a tak ráno kolem půl osmé bylo v tělocvičně již živo ... Vášu s Belzezubem jsem poslal do družiny (rozuměj třída, kde jsme jedli)   aby nebudili spáče.  Přesto to bylo zbytečné a možná neuvážlivé, když jsem pak viděl výraz "Provianťáků" - zřejmě se jim kradl na mysli nějaký katastrofický scénář:)

Jak jsme již psal bylo to zbytečné, brzy byli vzhůru i další a těch pár zbylých (včetně Zlesiho) jsem vzbudil madrací. (pro zájemce mohu vysvětlit: vezmeš velkou tlustou tělocvičnovou žíněnku (asi 1,5mx4,5m, postavíš ji na výšku před ležícího a s provoláním: "Vstávat!", do ni dloubneš prstem... a ono to pak už samo budí)

Takže už kolem osmé jsme se předbalili a nahrnuli do družiny na snídani. Čekala nás ovesná kaše a trochu dýmu ve vzduchu. Ale to je normální, jak víme my všichni co jsme někdy dělali krupičnou, ovesnou či jinou kaši s mlíkem. Je velmi tenká hranice mezi hotovou a spálenou ... a tak ji tentorát Johny s Mončou překročili ...no bóže! Byla dobrá, a remcalům, např. i Zlesimu se doporučilo ať si to přichutí. Ne bylo to jinak, musím napsat, že když Zlesi s důvěrou svěřil Bigovi kaši ve frontě na příchutě, nabylo to daleko od toho, aby jsem mu tam nepřisypal krapet soli (co by se na lžici vešlo) - to víte, nepozornost se nevyplácí. Přesto se Zlesi s chutí pustil do šlichty a po mnoho a mnoho lžic se nechával přesvědčit, že to je dobrý, že to mají všichni a trochu se to připálilo, ať není cíťa:)

Po veselé snídaní jsem se odebrali za školu (rozuměj za objekt) a sledovali zápas malých fotbalistů místního FK Rudíkov a Moravskými Budějovicemi, jak nám prozradil družný místní Martin (hm, zajímavé shody náhod, že Viléme?) Ačkoli jsme místním fandili, v poločase kopla Venci soupeřům míč do brány a "včelky" se snažily, prohráli jsme - tedy Rudíkov. a tak jsme raději šli hrát pakobal na sousední hřišťátko a myslím, že se nám často dařilo strhnout pozornost diváků na naši stranu :). Když jsme se vyblbli, skoordinovali se "Programátoří" s "Provianťákama" a  "Navigátorama" vydali jsem se k lesu zahrát hru a uvařit oběd.

Bylo opravdové léto a slunce pálilo, když jsme se uhnízdili na okraji louky u potůčku a rozdělali na cestě malý oheň, který se stal "otcem" našich topinek. A to je asi doba, kdy všichni odkládali mikiny a nastavovali tvář slunci, aby večer zjistili, že jsou opálení a celý obličej je nepříjemně hřeje. Ano, už bylo skoro léto!:)

Po topinkách na mnohá způsobů – ďábelské, s máslem, se sádlem, se solí a česnekem a vše kombinované. Ostřílení harcovníci opékali chlep naležato na vidlici (větvové) a nedali se odradit častými pády nehotové topinky do popela a prohlašovali tuto metodu za progresivní, kdežto obyčejné napíchnutí a zavěšení chleba nad oheň jako nedůstojné a zpátečnické. Rozumní nováčči brzy přejali metodu harcovníku a tak padání chleba s výkřiky" "safra" bylo čím dál hustší. Jen někteří tvrdohlaví pod vedením Móni stále napichovali chléb se slovy" vám to padá"  a nedali se zviklat. Je asi pravda, že trpělivost má své meze a tak ke konci opíkání již zas byla většina chlebů zavěšena nad ohněm. Přesto se Móni začalo říkat "ty, Einsteine!" jako reakce stoupenců progresivního způsobu na její geniální opékací metody.  Po obídku  jsem nedali siestu nýbrž se vrhli na hru Římané a Vizigóti, která se v jiných udobích hrává třeba pod názvem Angličani a Skoti.

 Náš tým už už začít prohrávat, když nás zachránila Móna, tou dobou již Einstein, chabným došlápnutím do louky a odhozením kolena - nebo jak. Byla to totiž doba desinformací, jelikož zdravotník přiběhl sice s obinadlem, přesto tvrdil, že mu bylo řečeno, že koleno je rozraženo a všude je krev. Dnes již tuto příhodu přičítám na vrub sluníčku.

A tak, když jsem se následně s nerozhodným výsledkem tohoto prestižního boje vydali zpět k domovu, zůstala malá skupinka gentlemanů pozadu a zprvu Einsteina nesl Johny, pak (cca 30metrů) se mnou (cca 300 metrů - ne, kecám, tak 70) a nakonec byl Einstein pouze podpírán Johnym a Zlesim imitujícími francouzské hole. A tak jsme se šinuli ke škole ve společnosti slovního fotbalu plného nedorozumnění, chytáků a téměř neexistujících slov.

Doplazili jsme se ke škole a vidíme, že jsme první! sami jsme tomu nevěřili, ale bylo to tak! Když náš předvoj dorazil čekala nás poslední půlhodinka s úklidem a cesta na vlak.

K vlaku jsme cestu znali, nebylo to ani daleko a tak jsem již brzy seděli ve stínu, či na sluníčku u nádražíčka a užívali volných 20 minut buď odpočinkem nebo s balónem.

A zde se musím pochválit:) Podařilo se mi opět získat zpět jednu z vlajek - shodou okolností bílou, o kterou jsem večer přišel.  Pomáhal jsem Nikisce přeskládat baťoh a když ke konci odběhla, dával jsem jí dovnitř poslední dvě věci a zůstala tam ležet už jen vlajka. Zvedl jsem ji a pak až mi došlo, že jsem ji získal zpět! Kdybych to neviděl na vlastní oči, tak bych tvrdil, že jako "slepej k houslím".

Naskočili jsme do vlaku - resp. do toho jednoho vagónku lokálky, který pro nás přijel a už uháněli 10 minut do Meziříčí.

Tak jsem prvně nemuseli přestupovat, namlsali jsem se představou, já se natáhnem na hodinku v Křižanově na louku a pak zase museli a tak jsme se natáhli do parčíku (ti starší a já - Big, Beruš, Emysh, Johny, Einstein,  a my dva nejmladší - já a Karel). Ostatní se vydali do města na zmrzlinu se strejdou Zlesim. My hráli drobné pohybové hry, což obnášelo vyvalení na sluníčku a hra na Vašíčka Besčárki. (ten přízvuk je nezapsatelný, ale představ si to jako rómské jméno). A tak jsme hráli, naše jména byly zvířecí a když začal Big místo čárek děla všechno možný, tak to nebylo daleko od toho, aby se z Ještěrky stala "Ještěrka sčárkou, křížkem, kolečkem, srdíčkem a koulema". A ta představa nás dostala...

Pak přišel strejda s dětmi, nasedli jsme do vlaku a brzy se dostali do Žďáru. Většina se rozjela auty domů, jen ostřílení týpci jako já, Zlesi, Big s Gogem a Jasánkovi s Honzýsem jsme šli pěšky! A pak byl konec!

Bylo to skvělé, jarněletní, plné smíchu a chození a fotbálku, prostě super! Myslím, že se všichni těšíme na další výlet na archeologické naleziště typu Moravec nebo o něco starší Mušov (viz další akce)

-zážitky sepsal Bassur-