Cik Cak na Island

aneb Studnice

chalupa plná Rakváčů 28.-30.3.2003

 

Pokus o proniknutí severovýchodním průjezdem do kořenné země Cipangu, kde zahynul Henry Hudson, hledající v končinách velkého zálivu, po něm nazvaného, nebo cestou přes severní pól z Tichého oceánu, a nebo po stopách ruských kozáků objevitelů s blouděním v polární sibiřské oblasti.

Ano, takto nás cestovka Cik Cak lákala na tuto zatím poslední víkendovou akci. Realita byla však jiná, místo polární expedice ze Žďáru odjela skupina složená z parodie na Sněhurku a pár trpaslíků, mne a nakonec z několika (jednoho) Rakváče (později se přidal další, ale nebudu předbíhat) . Už to byla záruka toho, že se rozhodně nudit nebudeme (i když s Cik Cakem nikdo nikdy neví…). Něco po čtvrté hodině popolední jsme nastoupili do autobusu směrem Studnice, který nás dovezl přímo na místo, odkud jsme to měli k chalupě, co by šutrem dohodil. Po té, co jsme došli přímo k obytnému zařízení, jsme se zabydlili, vybalili a byli Frantiseksonem Nadvornikem (jedním z rakváčů J ) uvítáni na Islandu a ihned pověřeni prvním úkolem: postřílet vlky a spočítat Losy (či Laně jaxe jim pracovně říkalo, bylo nám to ale jedno – vysoká jako vysoká, ne???). Po sehrání první hry jsme byli posláni naštípat dříví. (v tuto chvíli jsem si poprvé položil otázku, jestli nás sem Emysh nepozvala pouze jako levnou pracovní sílu…) Když jsme skončili se štípáním dříví, navrátili jsme se opět do našeho útulného obytného zařízení, kde jsme po dlouhém snažení zprovoznili kotel, krb i kamna. Večer jsme z valný většiny strávili sezením u krbu a dodatečným sledováním Prásku. No, myslím, že se potom už nic zajímavého nedělo a taxme šli spát. Druhý den jsme se probudili okolo šestej ranní, následovalo postupný probuzení fšech, pár partiček karet – tušim že byla jen jedna, ale takhle to vyzní líp, ne? No prostě jsme se potom nějak dokopali k tomu, že jsme se umyli, voblíkli a nasnídali. Po snídani nám Frantisekson přečetl něco o Hudsonově výpravě na Island a my se nadobro rozhodli, že raději zvostaneme u toho, že jsme Sněhura, trpaslíci a sem tam nějakej rakváč samozřejmě. Po snídani jsme čekali na zb(l)ytek týmu – novýho rakváče. Po té, co se dostavil i on, jsme mohli vyrazit. Razili jsme přes louky, ledovce, horské potůčky ale i sopky se podepsaly na tamním teplém klimatu… No, jelikož si toho moc z cesty nevybavuju, řeknu jen to, co mi utkvělo v paměti:

 

1/ šli jsme ze Studnice do Odrance a z Odrance na Štarkov – to je zřícenina…

2/ nad Odrancem jsme měli pauzu na oběd, kde se řešilo jen to, zda je chleba erární nebo něčí…

3/ padla spousta narážek na rakváče, fosílie a Bu, bu, bu ,bu Bushe

4/ ještě teď se divim, jak snadno mě přinutili k tomu, abych sepsal tuhle *kroniku*

5/ pamatuju se taky na to, jaxme se zastavili v Daňkovicích na druhým pozdním obědě…

6/ z Daňkovic jsme šli do Sněžnýho, kde jsme nafštívili Bonsajovou zahradu a v Bonsajový zahradě jsme natrefili na Šéfovou s famílií

7/ v cukrárně jsme měli všicí aspoň jednu zmrzlinu (spíše ale dvě) a pokud se nemýlím, rakváči neměli (asi kvůli obavě z infarktu či co)

8/ po pátej odpolední jsme už byli všicí v chaloupce a pěkně jsme odpočívali

Tak to by bylo k výletu a můžu popisovat události po návratu. Po tom, co jsme se vrátili, pustili jsme rádio, to byla zásadní chyba, vychrlila se na nás Frekvence 1 – rakváčský radio číslo jedna, špička mezi fosíliemi, nevydržel jsem nátlak a přeladil na jinou stanici, to byla ale chyba. Ozvalo se tam totiž rádio Metuje. No, abych to zkrátil: asi po deseti minutách poslechu jsme uznali, že budeme ladit znova, doufaje, že tohle byla poslední rádiová stanice pamatující dobu ledovou. Měli jsme štěstí, narazili jsme na rádio Vysočina, který už se dalo poslouchat, a tak jsme ho tam nechali. Tím skončila kapitola s rádiem a začala hra “Zavolej svého Oskara.” První obětí byl Břéza. Když jsme mu volali poprvý (volala Emysh), zdál se být ještě celkem nadšenej, když jsme volali podruhý (volal sem Já), byl zjevně ještě víc nadšenej než předtím, tázal se sic, jestli jsme vši chni v pořádku, ale poté, co nám Big ukazoval vocas – SobíJ (alespoň si myslim, že to byl sob, všichni tvrdili, že je to pes, ale byl to určitě sob) – jsme nevydrželi a div jsme se smíchy neváleli po zemi (jako rakváči, či fosílie J ). No, vysvětlil jsem Břézovi, co to znamená bejt rakváč a dotelefonovali jsme. Párkát jsme ještě volali Máselnici, Gogovi a opět Břézovi – zkrátka krátili jsme si čas pruzením lidí přes telefonJ . Následovala hra na soudce a po ní jsme se více vědecky koukli na nějaký ty přísloví. Toť asi celá náplň sobotního večera.

Ráno nás docela drastikým způsobem vzbudili rakváči a taxme si moc nepřispali (budíček byl okolo devátý). No, potom jsme se už jen dopravili do Novýho Města, vodkud jsme po nějaký době vodjeli vlakem do Žďáru.

A to je konec přátelé, tádýdádýdá...

Eště pro upřesnění: Rakváč – osoba, těsně nad hrobem, mající parte v kapse a závěť pod polštářem…

Zpátky



bigsoft®bigova verze, tka ji sem taky dávám
a samozřejmě chválíme!!!