Noční hra

Chtěli byste nakouknout pod pokličku přípravného týmu vedoucích? ...

Do další akce zbývá:

200820092010
201120122013
201420152016
201720182019
LedÚnoBře
DubKvěČer
ČrvSrpZář
ŘíjLisPro
Vypadá to, že ve Vašem prohlížeči kalendář nebude fungovat :( ...
Zkuste použít třeba Google Chrome

Kdo je na břézku?


Celkem 3 návštěvníci:

3 cizí návštěvníci

Kroniky z akcí 2015/2016

Vlkodlaci v Bílých Karpatech, aneb Armypark v Divnici

Čtvrtek 27.10.2011


Sešli jsme se v 15:20 na nádraží. Hupsli jsme na osobák 4605 a jeli do Brna. To byla ještě docela pohodlná cesta. Cestou jsme luštili šifru, kterou jsem ještě doma vytiskl z netu ale nedařilo se.
Asi po dvou hodinách cesty jsme dorazili do Brna. Tam chtěli někteří z nás proskočit okénkem v luxferách a zaútočit na TESCO naproti nádražní budově. Nastoupili jsme do vlaku Sp 1733 Nový Světlov. To byla teprve sranda...
1) Všude bylo plno, na sezení byly jen asi 3 místa.
2) Kolem nás sedělo pár nerudných lidí.
3) Jeli jsme jím asi 3 hodiny!
Vymysleli jsme to tak, že jsme poskládali batohy na hromadu, na ně jsme dali mikiny a bundy a na ně si dva vylosovaní jedinci (Soník a Pasťa...) sedli.
4) Jakmile jsme se na batohy usadili, všichni si uvědomili, že asi pojedeme dlouho a tak všichni začali chtít něco ze svých batohů.
Když jsme se uvelebili znovu, sedělo se již trochu hůře, protože polovina batohů se někam přesunula. Když už tam zbyly asi jenom tři a zbývala asi hodina a půl (to jsme ještě nevěděli, že máme 20 minut zpoždění – počítáno bez něj), začali jsme hrát karty a paralelně s námi začal Míra hrát na kytaru. Asi tři čtvrtě hodiny před cílem naší cesty (zpoždění započítáno) začal hrát i Havizz.
Konečně jsme na nádraží, pardon zastávce. Divnice - je 20:25 a jsme 150 km za Brnem. Vydali jsme se po silničce směrem na Objekt armády ČR. Zastavili jsme sice u jiné budovy, ale Bigův telefonát nás vyvedl z omylu.
Dovnitř jsme vešli velkou bránou a do našich „hotelů“ nás uvedli dva vojáci. Dámy spinkají na 10-ti lůžkovém pokoji s měkoučkými postelemi a plazmovou televizí. Pokoj tónován do oranžové barvy. Všude vytopeno na 30°. No skvělé. Pánové spí ve 20- ti lůžkovém pokoji tónovaném do modra. Když jsme se ubytovali, dojedli jsme !výjimečně! na pokoji a pak nám řekli, že je zítra celodeňák a v kolik je budíček a večerka a o činech a a a ... pak jsme šli spát.
Dobrou noc.

Soník

Pátek 28.10.2011


Probudili jsme se do zasmušilého, chladného rána. Slezli z tvrdých vojenských paland a šli se protáhnout ven na vzduch. James se nechal zlákat lákavou nabídkou airsoftových nadšenců z řad Schnelle Aufklärer auf dem Rollstuhll (saar-airsoft.com) a za popěvu Marschlieder si s nimi dal pár desítek koleček kolem areálu. Po snídani nás pánové z jednotky SAAR provedli po kasárnách. Spatřili jsme legendární „vejtřasku“, vchodový železobenotový minibunkřík, který vypadal jako obrněná kadibudka, a na samý závěr i překážkovou dráhu. Ta sklidila úspěch nějvětší – menší děti proběhly snad všechny překážky s výjimkou přeskočení zdi – na tu jsme si naopak brousili zubi my, větší děti. Někomu to vyšlo, někomu ne, někdo byl přehozen, naštěstí se nikdo neroztrhl.

Po této exkurzi jsme se v doprovodu dvou pochybných individuí v černých pláštích vydali na celodenní výlet. Naše trasa vedla po modré do Slavičína, kde se nám během zábavné hry o zjištění barvy fasády základní školy v Malém Poli a jména jejího pana ředitele ztratil Míra s Bigem. Našli se před zámeckým restaurantem a tak jsme si je šli vyzvednout. Naše další kroky již směřovaly na místo, které představovalo hlavní důvod naší výpravy: místo označené v záhadné mapě z Víru. S netrpělivým očekáváním jsme se blížili k slavičínskému hřbitovu. Co nás tam asi čeká? Na co narazíme? Po chvíli hledání přiběhla Beky s dvěma kusy papíru. Ten jeden byl klíč k šifrované zprávě, kterou roztrhal zloděj z Víru, druhý byl prázdný – alespoň nám posloužil na poznámky. Někteří se ihned pustili do luštění, ale bez valných výsledků. Big proto řekl, že to vezmeme s sebou a rozluštíme až později.

Dále jsme pokračovali po žluté a cestou hráli různé hry jako Saigon, štronzo, mina a tak, někteří cestou nasbírali jablka. U balíků slámy jsme trochu zabloudili, ale alespoň jsme se na nich mohli proběhnout ještě jednou. Další kroky nás zavedly na blátivou cestu – ještě že byl Míra tak ohleduplný a nehlásil nálet! Poblíž rozcestí na Jamném jsme si rozdělali oheň a opekli si topinky, na které jsme si namazali naše oblíbené Ďábelské tousty. Ti, co dojedli nejrychleji, si mohli zahrát ruskou shovku.

Pak jsme pokračovali terénem pod vedením navigačního mužstva včele s džípíeskou. Ze zadu nás jistil hraničář Míra a překonávat nástrahy terénu nám pomáhal Pitris. Tak jsme došli až na Vasilsko, kde byl výběh s býkem a stádem koňů. Lucysh pak vynadal místní agrárník za to, že jsme moc křičeli. Odtud jsme pokračovali zase po žluté. Někteří (Žanda, Soník, Pasťa, Kubula, šíma, ...) začali vymýšlet divadlo na večerní vystoupení, aby tak mohli splnit čin.

Po náročné cestě jsme unavení a ztahaní konečně dorazili do Bojkovic, kde nám Big sliboval čerstvě napečené koblížky z tamní vyhlášené pekárny. Jenže asi zapomněl, že je v pátek státní svátek a jak Havizz správně podotkl, pekárná nejspíš péci nebude. A taky nepekla – no, co už. Alespoň jsme se před pekárnou vyfotili, abychom měli nějakou památku. Stavili jsme se místo toho v samoobsluze u vietnamců. Puboši si nakoupili spousty energy drinků a Havizz si koupil půlku chleba (předtím musel loudit od ostatních!) a tři brambory, jak bylo psáno v lístečku. Taky jsme tam poznali jednu paní, kterou jsme potom znovu potkali na zpáteční cestě do Žďáru, kde vyprávěla Deni a Havizzovi, jak se ogaři, když chodili na Mikuláša, nachlaščali a hodili frajárku teho jednoho svázanů do studny. Ona se tam samo sebou utopila. Pak jsme šli na zastávku, kde jsme se střetli s Duhou Bojkovice, kterou znali vedoucí z Duhového mostu. Zahráli jsme si Na skok a probíhání uličky a nasedli na vlak do Divnice.

Na zastávce vedoucí usoudili, že se jim nechce jít po silnici a že si raději cestu zrátíme po louce. Jemže za loukou byl neřešitelný problém v podobě potoka. A tak jsme si cestu jenom tak akorát prodloužili, protže jsme museli zase zpátky na zastávku a pak na silnici. V kasárna jsme měli čas na to plnit u vedoucích Činy, zatímco se připravovala večeře. Někteří nacvičovali divadlo, nekteří si s Mírou hráli. Večeři (byla čína – rozuměj rizoto s kořením na čínu) si někteří gurmáni dosolili, jiní experti zase přesolili a vedoucí (Pitris) to za ně musel dojídat.

Po večeři jsme shlédli úžasné představení Černá Karkulka včetně hudební vložky a světelných a divadelních efektů; hlavně vedoucím se všem moc líbilo. Po divadle jsme šli plnit Činy (Big měl fazole a mince, Lucysh s Nikisem fotografování, Honzys zpívání, ...). Terez s Kejt šly lovit portréty do Army (to je taková kasárenská kantýna) a prý tam byly i Jamesovi cérky. Po plnění následoval slavnostní Sněm. Vedl ho prostovlasý Havizz. Uznal a předal splněné Činy a pohovořil o obtížnosti Činu mlčení, o který se někteří pokoušeli, leč bez úspěchu, od čtvrtečního večera (Žanda ho zkoušela v pátek na pětkrát s nejkratším časem patnáct vteřin). Potom následovala večerka, pár písniček na dobrou noc a těsně před spaním četl Big a Yetti pohádku o tom, jak nebohého chlapce snědl a následně vyblil strom za živa. Krásné sny!

Sepsal: Pavlis

….jsme měli k snídani Rybičkovou pomazánku, kterou nám udělaly Yetti s Lucish a mimochodem byla moc dobrá. Potom jsme si sbalili pár věcí a vyrazili do slavné cukrárny v Bojkovicích. Poprvé jsme se zastavili v nějakém městě, kde jsme hledali školu na Malé Straně. Měli jsme zjistit jakou barvu škola má a jak se jmenuje pan ředitel. Když jsme tyto informace dohledali, tak Big volal Pitrisovi ,že se ztratili a sedí někde v zámku. My je samozřejmě našli a vyrazili k nějakému kostelu. U kostela jsme hledali další indície, které Beky našla a které nám pomohli vše rozlousknout. Dále jsme se dostali do lesa, kde jsme zažili spousty zábavy a kde jsme si udělali oběd, čili chleba na ohni-topinky.
Když jsme dorazili do Bojkovic a našli hledanou pekárnu tak jsme zjistili, že mají zavřeno, což byla škoda. Stavili jsme se tedy v jiném obchodě, kde jsme si nakoupili. Na zpátek jsme jeli vlakem a když jsme dorazili, tak jsme si dali večeři, ke které byla rýže, zelenina a maso. Po večeři nám Žanda, Soník, Pasta, Šíma, Lupík, Jozi a Kubula nám zahráli divadlo Black Karkulka. Následoval sněm, při kterém jsme si povídali a předali si činy. Po sněmu se šlo spát a pod okny probíhal vlkodlak.
Děkujeme, bylo to super!! =D

Video Black Karkulka - ke stažení

Deni

Sobota 29.10.2011


…ráno jsme se probudili a provedli všechny věci, co se ráno na akci dělají a sbalili jsme se na „procházku“ (půldenní výlet). Než jsme ale vyšli, šli jsme dělat „rozjásaný dav“ do místního muzea trenažérů. Došli jsme z kasáren na autobusovou zastávku, kde jsme si zahráli hru. Poté jsme pokračovali dále do lesa. Tam nám Big oznámil, že bude noční hra a proto jsme si každý měli během výletu najít klacek.
Procházeli jsme plánovanou trasu noční hry, ale většina lidí usoudila, že je v noci neschůdná. Byl tam totiž drát ve výši hrudníku a potok. Dorazili jsme na místo, naplánované jako cíl. Zde jsme odložili batohy a zahráli si hru. Mimochodem, víte, co dělá medvídek koala, když hoří les? Hoří taky!
Naše cesta, ale vedla dále do kopce, až skoro na vrchol. Zde na louce jsme hráli freesbee bez freesbee. Nejdříve všichni, potom jen malí a potom větší hráli kafe. Nakonec jsme se vydali zkratkou zpět do kasáren. Po obědě byl v kasárnách den otevřených dveří, kde jsme strávili odpoledne. Někteří šťastlivci se dokonce svezli na BVP. Když skončila večeře, pobrali jsme klacky a šli do lesa. Big nakonec objevil cestu, která byla schůdná i v noci. Úkol byl jednoduchý: donést klacek, kam až si troufnete a vrátit se zpátky. Kdo došel až na konec, mohl si vzít diplom.
Vrátili jsme se do kasáren, kde jsme měli sněm, prodloužený tím, že jsme na konci zpívali. Pak už jsme jenom šli spát a tentokrát o hodinu déle…

Pasťa

Neděle 30.10.2011


Ráno jsme se vzbudili všichni s dobrou náladou. Udělali jsme hygi. Šli jsme snídat do společenské místnosti. Měli jsme luxusní papání – vánočka, máslo a marmeláda.
Plnili jsme krátké činy – např. třídění fazolí ….
Balili jsme se.
Začal generální úklid. Pitrís rozdělil práce. Kdo měl hotovo, šel si s Mírou ven zahrát hry. Bylo hezké počasí … na to, že byl předposlední říjnový den. Hráli jsme želvičky a hru se šálou (nevim, jak se správně jmenuje )

Následovala příprava oběda. Loupali jsme brambory na polívku. Ta byla bramborová se zeleninou – pořádně hustá. Nic dalšího nebylo, proto byla tak hustá …
Už jsme stáli v pozoru a připraveni k odchodu. Odešli jsme na zastávku, kde jsme hráli další hry. Odjeli jsme lokálkou směr Uherské Hradiště, tam jsme přestoupili na vlak do Brna. To byla dlouhá cesta!

V Brně na nádraží jsme měli čtvrthodinový rozchod. Všichni si šli koupit něco na zub. Potom už jsme nasedli do rychlíku a tradá domů do Žďáru. Cestu nám zkracoval Haviz s kytarou.
Akce byla suprová. Všichni byli určitě spokojení.

Sepsal: Šíma

Ráno jsme se probudili na posilněnou posnídali vánočku a s plnými břichy se
do úklidu. Někteří z nás zametali a poté vytírali. Pak jsme si zabalili zbytek věcí batohů. Když bylo hotovo, tak jsme zbývající čas před odjezdem vyplnili hraním her. Na řadu přišly naše oblíbené želvičky a také hra s čísli která skončila remízou.
Na oběd nám Yetti připravila výbornou polévku.
Potom jsme opustili kasárny a vydali se směrem k nádraží. Cestu vlakem jsme si krátili hrou v karty a povídáním o tom co jsme spolu o prázdninách prožili. Po příjezdu vlakem do Brna, kde jsme přestupovali, se někteří občerstvili u stánku našich vietnamských spoluobčanů.
Cesta z Brna již byla ve znamení únavy a probíhala v klidu.

Sepsal: Dominik (Percy)

Ráno jsme vstali a šli jsme na snídani. Snídaně byla neskutečně dobrá. Pak jsme se šli balit a uklízet různé mísnosti, kuchyni, jídelnu, pokoj a pak jsme šli hrát hry a ty byly různé. Jedny hry byly na běhání a druhé na poslouchání. Také se mi líbilo, že Pasťa vydržel 24 hodin nemluvit.
Potom jsme šli na vlak, ale zjistili jsme, že se čas posouvá, takže nám ujel. Tak jsme přišli na zastávku a tam jsme čekali na vlak, ten jel až později, tak jsme si zahráli hru a ta byla moc dobrá. Hra se hrála tak, že Big řekl, třeba, že kdo má hnědé boty, tak ten měl postoupit o jednu cihlu dál. Pak nám konečně přijel vlak.
Cesta byla dlouhá, ale my jsme se těšili domů, tak to ubíhalo rychle. Přijeli jsme do Žďáru nad Sázavou a tam jsme si dali ahoj a šli jsme domů.
Výlet byl hrozně dobrý.

Lupík

< Zpět do kronik | Galerie Fotek