Akce se Sherlockem

Po pozdějším budíčku jsme se nasnídali a vyřešili další kousek...

Do další akce zbývá:

200820092010
201120122013
201420152016
201720182019
LedÚnoBře
DubKvěČer
ČrvSrpZář
ŘíjLisPro
Vypadá to, že ve Vašem prohlížeči kalendář nebude fungovat :( ...
Zkuste použít třeba Google Chrome

Kdo je na břézku?


Celkem 1 návštěvník:

1 cizí návštěvník

Kroniky z akcí 2018/2019

Planeta zajíců a bobků, aneb bílé jaro v Kališti

Účastníci: Beky, Bertík, Big, Gog, Jarda, Katysh, Lucysh, Míra, Pasťa, Poky, Rudík, Šindel, Sony, Yetti, Žanda

Pátek 29.3.2013


Kronika je vytvořena formou fotek a poznámek, otevřte si odkaz a prohlédněte si fotky: KLIKNĚTE ZDE

Sony

Pátek 29.3.2013


Prázdninový jízdní řád

Poslední, neboli druhý den velikonočních prázdnin jsme měli sraz jako obvykle na nádraží v obvyklou odpolední hodinu – deset po patnácté. Po dovláčení metrákové tašky s jídlem stačilo vybrat poplatky, koupit jízdenku o vyrazit.

První posezení a postání bylo v prvním vagónu rychlíku 680 do HB. Po vylodění, nebo přesněji vyvlakování, jsme přesedlali na bus směr Humpolec. Právě v něm způsobil nejmenovaný batoh menší poprask, poněvadž se posunul na zastavovací tlačítko pro vozíčkáře a u řidiče neustále svítil a houkal nápis STOP a autobus ne a ne odjet. Katysh s Pokym bleskově opustili zakázaný prostor schodů, ale ani to nepomohlo. Teprve až se řidič zvedl a totéž udělal i s batohem a nejblíže sedící nevinné Yetti vše řádně vysvětlil, pak teprve jsme mohli pokračovat dál. Ani výstup nebyl bez historky: Katysh poctivě prošla autobus, jestli tam někdo něco nezapomněl a přinesla šedivou čepici. Ta ale nikomu nechyběla! Tak ji donesla řidiči, aby se u něj mohl dotyčný zapomnětlivec přihlásit. Řidič ale jen otráveně pronesl něco o tom, že se stejně nikdo nepřhlásí…

Další zajímavá story následovala. Když jsme našli stanoviště, kde bylo v jízdním řádu uvedeno Kaliště, kam jsme jeli, přijedší autobusák nás přesvědčil, že stojíme špatně, protože on přece jede jinam a na tu chalupu se odjíždí z jiného místa. Když už bylo asi pět minut po očekávaném odjezdu, jel kolem další bus a jeho řidič nás s veselým úsměvem informoval, že tenhle autobus nejede, protože jsou přece prázdniny! Klidně by nás tam vzal, je to jeho linka, ale zrovna musí jet jinam…L Nepropadli jsme panice, děti se jaly hroudovat na obrovských haldách sněhu a vdoucí přemýšleli, jestli počkáme do třiprtě na sedum, nebo se vydáme pěšky. Zvítězila varianta A+B, protože jsme vyrazili pěšky a cestou přesedli na pozdější autobus. Naštěstí pan správce z chalupy Na Bělici byl natolik akční, že nám přijel pro batohy. Ovšem až po tom, co jsme náklad jídla rozdělili do všech batohů. Tak jsme vše zase přeskládali do tašky, naložili batohy dětí a mohli jsme vyrazit. Ovšem nastává příběh další: když se Rudík oblečený do reflexní vesty chystal přejít od auta na druhou stranu silnice, správně poučen se rozhlížel a čekal, až bude moct přeběhnout. Když to Big viděl, volá na něj: Rudíku, můžeš, máš přece vestu! Teprve později se ukázalo, že z kopce se na něj řítil docela velký náklaďák… No, co, měl přece vestu!

Protože jsme nasadili docela rychlé tempo, cesta rychle ubíhala a i když se postupně setmělo, slíbený autobus na trase jsme stihli a jednu zastávku se svezli J V Kališti už byla tma a Yetti jen tak po paměti určila směr pochodu. Asi po kilometru jsme zjistili, že tudy ne, že jdeme na úplně opačnou stranuJ Za vesnicí Poky a jeho stoupenci začali se zpěvem (asi aby se nebáli) a tím pádem zrychlili asi o sto procent! Takže jsme na chalupě byli opravdu hned.

Tam už čekal pan správce, provedl nás po obrovském stavení – bývalé kovárně, poučil nás, kde co je a my jsme se mohli zabydlet v úplně mega luxusních dost dobře vytápěných ložnicích, KAŽDÝ NA SVÉ  postýlce. Po dalším průzkumu jsme zjistili, že je tady spousta nádherných obrazů z puzzle, malé muzeum s historickým kotoučovým funkčním magnetofonem, skvěle vybavená kuchyň, obrovská koupelna, ale pro kluky jen jeden záchod L a další spousty místností! Úplnej hrad!

Po večeři z vlastních zásob jsme si zahráli několik her, především ty, na něž jsme byli rozděleni do dvou skupin – Zajícovců a Pišťuchovců. Celý večer jsme se docela dobře bavili - třeba při předávání karty, kterou jsme měli držet sáním ústy a stejně tak ji musel převzít i ten následující…Dobrá byla i hra na Kevina. Třeba Rudík při ní ječel skoro pořád, i když se na něj nikdo nedíval! A nebo super hra: Toto je pytlík? Ne to je bažina…JJJ

Na závěr dne byla připravena v chodbičce cestovní verze tajemně osvětlených Vesmírných dveří, a po jejich projítí se každý náhle ocitl venku pod hvězdami! Paráda. A protože už bylo dost hodin, vyčistili jsme si hlodáky a zalezli jako správní hlodavci do pelechů.

Big

Sobota 30.3.2013


Sobotní dvojvýlet, kupa jídla a večerní stromový obřad

V sobotu byl budíček v osm hodin. Někteří nedočkavci sice již nějakou tu hodinu netrpělivě bděli, ale my ostatní jsme si nenechali pokazit klidný spánek. Následovala rozcvička v týmech, při které jsme se snažili dané cviky provést rychleji, než druhý tým. Součástí rozcvičky byla také ukázka kotoučového magnetofonu, který většina z nás znala jen z dobových rytin. Přehráli jsme si velice chytlavou písničku o tom, jak se otáčí mlýnský kámen a někteří z nás si ji vydrželi zpívat až do konce akce (pardon!). S chutí jsme skoro všichni snědli snídani. Výjimkou byla Šindel, která se svými jidáši takřka zápasila. Podle rychlosti, jakou do sebe nasoukala první kus pečiva, jsme vypočítali, že čas potřebný na snězení celé krabice se bude pohybovat v řádu dnů. Naštěstí Šindel nejedla všechno a zbylých jidášů se zřekla ve prospěch kolektivu (děkujeme!).

 

Náplní dne měl být celodenní výlet. Děti byly ve stanovený čas řádně připravené, vedoucí se však k odchodu neměli. Po pár minutách v táboře dětí zavládla netrpělivost a rozpoutala se dopisní konverzace. Děti se dozvěděly, že mají hledat zprávu u dvou modřínů a další pak u fotbalové branky. Vedoucí se zase dočetli, že jejich boty byly poschovávány a že je musí nejprve najít. Po nalezení zpráv dětmi, bot vedoucími a chvilkovém vzájemném nahánění po dvoře jsme se sešli a společně se vydali na krátký výlet.

 

Na první zastávce jsme stavěli sněhuláky. Nebyli to však sněhuláci jen tak ledajací, tým zajíců stavěl sněhového zajíce, pišťuchy stavěly pišťuchu a vedoucí se pustili do draka. Všechny tři výtvory se povedly, ale odborná komise složená z několika vedoucích prohlásila svého draka za nejkrásnějšího, největšího a nejlepšího. Pak jsme sestoupili ze svahu, přeskočili Lohenický potok a vystoupili na druhé straně údolí. Na pařezech jsme si zahráli klasické hry "Škatule" a "NaJakMalýPařezSeVejdeCelýTýmAnižBySeNěkdoDotýkalZeměAVšichniTak VydrželiAspoňPětVteřin". Po hrách jsme se rozdělili. Šéfkuchař Big se se svými sličnými pomocnicemi vrátil do chalupy vařit oběd a my ostatní jsme si na kraji lesa zahráli hry "LovecNakupujeVKráměAAžŘekneJedTakVšichniZdrhajíAKohoPrvníhoChytíTenJePakLovec" a "ZajíciVtahujouPišťuchyDoPelechuAPišťuchyZajíceVen".

 

Cestou zpátky jsme se pak ještě zastavili na prosluněném jižním svahu, kam se slunce opíralo plnou silou. Chvíli jsme se slunili a u toho si vyprávěli Černé historky. To nám vydrželo i cestou zpátky. Nejvíc nám dal zabrat pán, co skákal z mrakodrapu a nešťastník uprostřed shořelého lesa. Podruhé jsme překročili Lohenický potok, přešli louku a byli jsme zpátky akorát na oběd.

 

Protože počasí bylo krásné, obědvali jsme toho dne venku. Byla vynikající kuřecí polévka a zelenina s masem a rýží (Mňam!). Po jídle jsme si šli dáchnout a až nám trochu slehlo, vydali jsme se na druhý výlet, tentokrát severním směrem. Ještě jsme před odchodem prozkoumali strážní věž, která stála na dvoře. Ocenili jsme mistrnou tesařskou práci a vyrazili na cestu. Ušli jsme jen pár set metrů a najednou před námi na louce stál opuštěný přívěs za traktor. Rozdováděné děti na něm v čele s Bigem chvíli rajtovaly, ale zanedlouho jsme uslyšeli zvuk blížícího se traktoru a raději jsme se vzdálili. O louku výš jsme si zahráli pár her na důvěru a pokračovali směrem ke Kališti. Cestou zpátky do chalupy jsme stihli ještě posedět v altánku na molu v místním rybníce a zahrát si hru s hledáním lístečků v lese - Zajíci proti Pišťuchám. Zde musím poznamenat, že náš tým Zajíců se umístil na velmi čestném druhém místě, zatímco Pišťuchy byly předposlední (Gratulace!).

 

Po příchodu domů jsme povečeřeli luxusní špagety a pak je notnou chvíli trávili. Až padla tma, čekal nás zajímavý rituál u nedalekého stromu. Mohutný buk byl ověšen svíčkami, několik světýlek bylo i na zemi kolem kmenu. Big nás naučil dechové cvičení na uvolnění mysli opakováním slabiky (STR)ÓM a mantru australských domorodců pro zdolávání překážek. Po jejich odříkání jsme každý jednotlivě přistoupili ke stromu, uvázali na něj stužku a potichu vyřkli přání, o kterém doufáme, že se nám díky moci stromu splní (Hurá!).

 

Před spaním jsme si vyčistili zuby a poslechli si krásnou pohádku, která byla nejen zábavná, ale pro mnohé z nás i poučná. Díky za pozornost a dobrou noc.

Míra

Neděle 31.3.2013


Spali jsme o hodinu méně, protože jsme opět posouvali čas, ale nakonec to ani nevadilo. Plná elánu zúčastnit se rozcvičky, jsem se odebrala do ložnice, kde spali malí duháci. Jaká rozcvička byla, vám ale nepovím, protože mě skolila hrůzná nemoc, která putovala vzduchem toho pokoje. Na snídani už jsem se však zmátořila. Měli jsme mazanec s máslem a někdo i Šindeláše ( Jidáše, které měla Šindel rozdat – děkujeme J). Když měl Míra s Pokym v sobě už celý mazanec, Šindel dojídala půlku svého prvního kousku – neskutečné tempo. Po výborné snídani nás čekalo to, co každou neděli na duhové akci. Balení a úklid. Všechno jsme zvládli a mohlo se vyrazit směr Humpolec. Stateční a silní si nechali batohy na zádech a ti chytří si ho nechali naložit na auto. Cesta krásně utíkala. Šli jsme děsně rychle, téměř všem to vyhovovalo. Někteří vedoucí si procvičili i ukazováčky popoháněním odpadlíků. Šlo se nám hezky, a proto jsme se rozhodli ujít ještě pár kilometříků navíc a podívat se na strom roku. Celé dva kilometry jsem si představovala tu krásnou urostlou lípu s mohutným kmenem a členitými větvemi, a pak jsem uviděla tu realitu. Takovej pahýl. A navíc byl dutý – pravděpodobně díky této zajímavosti získal ocenění stromu roku. Big říkal, že tam mládež chodila kouřit, a tak ho navíc zamřížovali. Raději pokračujeme dál. Trochu bloudíme, protože tovární ploty v mapě jaksi nejsou. Oblíbená pasáž každého výletu s dálnicí – mávání na dopravní prostředky. Podotýkám, že bylo opravdu špatné počasí na pouštění volantu, ale ani to některým řidičům nevadilo. Po menším zklamání ze stromu, tohle stoprocentně navrátilo dobrou náladu. Když jsme došli do Humpolce, věřím, že se několika členům ulevilo. Ušli jsme asi 15 km (někdo i s batohy). Čekal nás zasloužený oběd. Tři slova postačí – chleba, sádlo, cibule. Jen se po tom zametlo. Lucysh koupila jízdenky ( Big měl opět puberťáckou chvilku) a mohlo se vyrazit domů.  Ve vlaku měli zážitek převážně dámy (dobře, přiznávám, nejvíc já). Pan řidič byl fakt kus. Škoda, že jsem vdaná (:-P). Posílali jsme si polibky přes kameru a milostné básně přes telefon – ne to ne, ale Mireček byl z toho všeho nějaký smutný, tak jsme ho s Lucysh pěkně pohoupaly na klíně. Míra byl spokojen a my jsme si hezky namakaly nohy, tomu říkám posilka. Lucysh machrovala, že si jí na nádraží vyzvedne muž a ten asi zapomněl čí muž vlastně je, protože chudáka Lucysh si při výstupu ani nevšiml. A to už jsem chtěla žárlit, že si pro ni někdo přišel. Zlesi nám připomenul úžasnou akci Duhový most a mohli jsme ukončit akci. Byla teplá i studená, sladká i slaná, akční i pohodová, turistická i  válející, hladová (kdo si vzal málo vlastní snídaně, viď Gogo) i žrací. Prostě skvělá akce!

Katysh

< Zpět do kronik | Galerie Fotek