Pekelný výlet

Brm brm Blblblbl Brm brm ma, ta, ni, ma blblblbl. Ti, ta brm brm. Blblb...

Do další akce zbývá:

200820092010
201120122013
201420152016
201720182019
LedÚnoBře
DubKvěČer
ČrvSrpZář
ŘíjLisPro
Vypadá to, že ve Vašem prohlížeči kalendář nebude fungovat :( ...
Zkuste použít třeba Google Chrome

Kdo je na břézku?


Celkem 1 návštěvník:

1 cizí návštěvník

Kroniky z akcí 2015/2016

Babylonský Werepig aneb Planeta prasat

Účastníci: Havizz, James, Jarda, Krči, Kubula, Mates, Pasťa, Rudík, Smolda, Soník

Sobota 1.12.2012


Podle názvu jste si mohly všimnout, že to byla pánská jízdaJ. Akce začala v nádražní hale v 11:15. Rozdala se svačinka v podobě jablka a vyrazilo se na autobus směr Ždírec n/Doub. V Karlově jsme vystoupili, odevzdali mobilní telefony (mohly by explodovat) a vydali se k Velkému Dářku.

Čekal nás dlouhý pochod lesem a proto nám Havizz vymyslel 2 pochodové hry:

 

PRASEČÍ ŠŤENICE- šťenice (kolíčky) se připnuly na něčí batoh. Dotyčný když ho našel připnul ho někomu jinému atd.

PRASATA ÚTOČÍ!!!- když instruktor či vedoucí řekl tuto větu, počítal do deseti a ostatní se museli schovat, tak aby je nikoho neviděl.

 

Po chvíli chůze kolem Dářka jsme viděli pláž bez sněhu a tak jsme se rozhodli uďlat letní foto. Koho by to napadlo udělat letní foto 1. prosince? Ale asi nikoho by nenapadlo sundat si na to tričko a co víc, v mínusu si sundat i kalhoty??? Každopádně Havizzovy a Czernítku se to povedlo a ani nezmrzli!

Obešli jsme Dářko a vydali se po naučné stezce k Radostínským rašeliništěm. V autobusové zastávce v Radostně jsme si dali svačinu- jablko a chleba s paštikou.Po chvíli blouďení v Radostně jsme se vydali po silnici k Ransku a k rybníku s divným názvem Řeka.

U chaty, kde jsme se měli ubytovat Havizz vyhodnotil hru s kolíčky, přičemž sám zjistil že tam ten kolíček má od vyhlášení hry. Druhý pak měl James.

 

Kubula

 

Zapadající slunce nás zastihlo uprostřed lesa, nedaleko od chaty, zcela nepřipravené. Když by na nás zaútočila divoká prasata, jak to přes den párkrát udělala, asi bychom byli pěkně namydlení.

Nejsem si jist, kolik bylo hodin, neb na té poťouchlé Prasečí planetě nefungovaly naše chronometry, ale zhruba mezi pátou a šestou hodinou večerní jsme úspěšně dorazili k chatě na okraji rybníka Řeka. Proti předpokladu dokonce bez ztrát na životech - kucí byli šikovní a divokým prasatům obvykle unikli. V chatě bylo dokonce nachystané dřevo na topení, takže jsme se mohli rovnou pustit do objevování temných zákoutí chaty - pod odborným dohledem Havize. Pracovní skupina jedna se vyzbrojila čelovkami a vyrazila pro vodu do nedaleké studánky, pracovní skupina dva se starala o oheň a pracovní skupina tři (Krči a moje maličkost) jsme se pustili do vaření večeře. Fazole, cibule, velitelský pórek, gulášová polévka z pytlíku a hromada koření se spolu s kuchařským umem celého teamu postaraly o nevšední kulinářský zážitek :) (No dobře, hlad z cesty byl asi jako vždy nejlepší kuchař)...

Poté, co jsme se napapinkali, rozmrzli a vyměnili ponožky za suché jsme se vydali na obhlídku okolí chaty, do lesa, do kamenného amfiteátru, zahrát si Indiány. Musím říct, že bych nikdy nevěřil, jak bude těžké na deset metrů rozlišit od sebe pět lidí, kteří mají všichni stejně šedé bundy a kapuci přes hlavu a kteří se hemží všude kolem lesem... Mno, poučení pro příště - vzít si pořádnou baterku!

Vyběhaní a unavení jsme se vrátili na chatu a s večerkou plánovanou na desátou jsme se odebrali pomalu spát. Samozřejmě po večerním Pavlově hraní na jeho modré ukulele :)

Dobrou noc!

 

Czernítko

Neděle 2.12.2012


Ráno nás Haviz přišel vzbudit písničkou, ale většina lidí byla už stejně vzbuzena. Vylezli jsme ze spacáků a šli jsme na snídani. K snídani jsme měli ovesné vločky s různými druhy ovoce a čaj. Po snídani jsme šli na hygienu k blízké studánce. Když jsme se vrátili, tak jsme si byli balit věci do batohů a dva šli umívat nádobí. Sbalené batohy jsme si snesli dolů a šli jsme zpátky na rozcvičku. V rozcvičce jsme dělali úsměvy nějakého doktora a i jiné věci. Potom jsme si zahráli městečko Palermo. Když jsme skončili, šli jsme uklízet chatku, což nebyla moc velká zábava. Někdo přitom šel na dřevo, abychom si mohli opéci buřty a topinky. Toto jídlo u ohně všem velice chutnalo. Nakonec jsme se museli vydat do města.

Po cestě se nic moc nedělo, ale přišli jsme na to proč se lidé mnění v prasata. Stane se to tak, že někdo třeba něco hnusného sní a lidé řeknou, že je prase. Tak to se lidé mnění v prasata. Nakonec jsme se zastavili v cukrárně, kde jsme se pořádně najedli zákusků. Potom jsme už jen nastoupili do autobusu a jeli jsme do Žďáru nad Sázavou.

 

Sepsal: Jarda

 

A na závěr jedna perlička ze závěru cesty.

Když jsme usedali ke stolům v salónku cukrárny, naší přítomnosti si všimli dva místní dědci, co si sem přišli posedět na pivo – ona to vlastně tak úplně cukrárna nebyla. Jak už to tak u dědků bývá, začali hned vyzvídat, odkud jsme a co jsme vlastně zač. Po obvyklé odpovědi, že jsme Duha ze Žďáru a že to je něco jako skaut, ale že skauti nejsme, jeden z dědků pronesl, že býval skaut.

– „To je výborné, já jsem taky chodil do skautu.“ prohodil jsem v domnění, že si u starého pána trochu přihřeju polívčičku za nás za všechny.

– „Cože?! Tý, takový hejsek? Kolipak ti vůbec je?“ rozčílil se nerudný pán.

Hodil jsem očkem po ostatních, abych zahlédl výraz plný očekávání, kam se bude tento rozhovor vlastně ubírat. Polkl jsem hořkou žluč a pokusil se ve vší slušnosti zavést rozmluvu jiným směrem.

– „Skaut přeci není jen dobou Svojsíka a Foglara, ale funguje doteď, od devětaosmdesátého znovu legálně. Co si o tom myslíte vy?“

Pána zřejmě moje odpověď vyvedla z míry a hodnou chvíli na mne hleděl, nevěda, co říct. Najednou ze sebe vyhrkl:

– „Já si myslím, že skaut je pěkně v prdeli!“

– „…“

S Czernítkem jsme si vyměnili rozpačité pohledy. Asi ho stejně jako mě napadlo, jaký výchovný dopad bude mít celý dialog na naše děti. Těm mezitím přešel výraz z očekávání do naplněné radosti. Jenom mě vrtalo hlavou, jestli je víc těší to, že se před nimi mluví sprostě nebo že se mluví sprostě o skautech …

Po chvíli trapného ticha přerývaného pouze Jamesovým zajíkavým dušeným smíchem jsem se odhodlal rozhovor ukončit:

–„No, vidíte, a proto teď chodím do Duhy.“

S úsměvem a s dobrým pocitem, že i prohrávat se dá s elegancí, jsem si sedl ke stolu a pustil se do zákusků. Pán mezitím brebentil cosi o tom, že pak udělali ze skautu pionýra a učili je zdravit „Čest práci, soudruzi!“, a já se v tu chvíli bavil myšlenkou, jak by asi ten rozhovor pokračoval, kdyby tu s námi byla Cupi.

Havizz

< Zpět do kronik | Galerie Fotek